Na prázdniny se těším už dlouhé roky. Vždycky. Už předem se těším, jak si odpočinu od školy, jak si budu chvíli dělat jenom to, co chci já. Ale v posledních letech do toho vždycky něco vlezlo, jak víte i vy. A tak jsem si to vždycky někde aspoň trochu užila, ale nikdy to nebylo úplně ono. Spousta věcí se nemohla, spousta nesměla. A když už jsem něco našla, stejně nebylo jisté, jestli mi to nakonec nezakážou, třeba kvůli pandemii. Vždycky jsem si kousek prázdnin užila. To proto, že zbytek prázdnin jsem pak pracovala, jenom někde jinde, na brigádě. Abych si trochu přilepšila, když to s mým platem není žádná zvláštní sláva.
A letos už jsem konečně mohla na pořádnou dovolenou. A taky jsem na ní byla a užila si ji. Ale jenom krátce. A teď už jsem zase zpátky. A zase v práci, do doby, než se vrátím po dovolené do práce. Dovolená mi totiž dala finančně docela zabrat. I když nemám přehnané nároky.
A z čeho je mi smutno? Určitě ne z toho, že musím i část dovolené strávit na brigádách, aby byly peníze. Smutno je mi spíš z toho, jak se strašně zdražuje. Je to den ode dne horší, a bojím se, že jestli se něco nestane, byla jsem letos na dovolené možná nadlouho naposled. Na další už jen tak nenašetřím. Leda že bych kvůli ní umřela hlady.
A tak jsem na brigádě a trávím na ní většinu své dovolené. A doufám, že i díky ní mi zbyde na příští rok nějaká ta koruna. Se kterou bych zase mohla něco zažít. Ale kdo ví, co bude. Zatím to nevidím moc nadějně. A utěšuje mě jedině to, že na tom tak nejsem sama. Že mají stejné problémy i jiní. A tak nejsem jediná, kdo se možná bude za čas chlubit, že strávila dovolenou v obchodě a mojí nejoblíbenější zábavou tam bylo rovnání zboží do regálů. Což je tradiční součást mých dovolených. A v budoucnu to budou možná celé moje dovolené. Které mi budou možná závidět ti, kdo už ani práci navíc neseženou a budou sedět jenom doma.